Zvoní telefon, "Zdar Jindřichu, tady Bohouš. Co děláš příští víkend?" Jsem zaskočen a přemýšlím. Rozvrh je nabitý, ale příští víkend asi nic nemám. "Nevím, asi nic, pokud mi něco doma nenaplánovali." Smích na druhé straně drátu. "No super letíš s námi do Estartitu" Jsem zaskočen podruhé a blekotám něco v tom smyslu, že to promyslím, a že se doma zeptám.
Doma to prošlo, a tak jsme letěli. Byli jsme tři. Já, Bohouš a Lukáš. Na letišti samá legrace, až nám málem uletělo letadlo. V Barceloně už to tak veselé nebylo. Čekali jsme na bagáž, a když i poslední pasažér odešel a můj kufr s foťáky a casem nikde, orosil jsem se až na ..., no víte kde. Sto litrů v luftě a potápění v háji. Lámaně jsem paní za okýnkem vysvětlil, co se stalo. Ta mi s úsměvem na rtech odvětila, že to určitě bude v pořádku a že mi kufr doručí do hotelu. Chtělo se mi škrtit, ale její nevinný výraz mě úplně odzbrojil. S letištěm v Barceloně mám totiž již své zkušenosti. Jednou, při návratu z dovolené právě z Barcelony, nám kufry lítaly týden po celé Evropě. Upadl jsem do bezmocné letargie. Bohoušek vypůjčil auto a koupil mi pivko na uklidněnou. Vyrazili jsme na sever. L´Estartit leží na severním konci Costa Bravy. Je to malebné městečko s živým turistickým ruchem, zasazené do krásné přírodní scenérie. Zde je krátký popis. Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do cíle. Vyzvedli si klíče od apartmánu a rozdělili si pokoje. Bydlení bylo opravdu luxusní. Při večerní prohlídce města jsme potkali skupinu tachovských potápěčů, kteří přijeli autobusem s Michalem Černým. V hotelu, kde byli ubytováni, jsme pak potkali i Dana Hutňana a jeho partu z Orcy. Jejich turnus končil a druhý den odjížděli do Čech. Estartit v obležení českými potápěči. Místní dive centrum vypravovalo dvakrát denně jednu poměrně velkou loď pouze pro Čechy. Večer jsem se konečně po krkolomné komunikaci s aerolinkami dozvěděl, že kufr je na letišti a že mi ho kurýr doručí zítra během dne. Informace během dne byla "skvělá". Celý den jsem seděl na pokoji jak trubka, a čekal až zazvoní kurýr. Celý den v háji, hrůza. Bohouš s Lukášem přijeli od moře rozjuchaní a já měl mozol na zadku. Večer jsme to ale patřičně oslavili a na vše se zapomnělo. Další tři dny potápění byly skvělé, sluníčko svítilo, moře bylo klidné a support dive centra úžasný. Podporu, kterou jsme od Španělů dostávali bych spíš čekal od Němců. Měli to zmáknuté do detailu. Automatizovaná rezervace na ponory, distribuce potápěčského vybavení včetně láhve až k lodi. Pohodlná loď s výtahem (žádný boj na žebříku ve vlnách), no prostě super. A ještě jednu věc musím zmínit, přírodní rezervace Illes Medes. Napotápěl jsem toho ve Středozemním moři hodně, ale to co jsem viděl tady, jsem nepotkal nikde. Tolik ryb a dalších živočichů na jednom místě, to je opravdu rarita. Bohužel, mě zlobila technika a i já jsem také nebyl jaksi ve fotografické formě. Fotečky se tedy moc nepovedly, ale zážitek to byl veliký. Můžu jedině doporučit. Na závěr pobytu jsme si udělali výlet do nedalekého Figueras, kde stojí muzeum Salvatora Dalího. Já už to viděl potřetí, ale zase jsem z toho byl úplně hotovej. Dalího miluji, jeho dílo je ďábelské. Dále se již nic mimořádného nepřihodilo. Jen v jedné cukrárně nám nabízeli mrkvovou zmrzlinu. V duchu jsem se zasmál, protože jsem si vzpomněl na skvělý vtip, který s oblibou vypráví má drahá polovička. Ta tentokrát musela zůstat doma. Tady ho máte:
Přijde zajíc ke stánku se zmrzlinou a ptá se: "Máte mrkvovou zmrzlinu?" "Mrkvovou nemáme," odpovídá zmrzlinář.
Druhý den přijde zajíc ke stránku se zmrzlinou a zase se ptá: "Máte mrkvovou zmrzlinu?" "Nemáme," odpovídá stejně jako předchozí den obsluha.
Třetí den to zmrzlinář nevydrží a objedná 10 litrů mrkvové zmrzliny.
Zajíc ho nezklame a zase přijde. Jako předchozí dny ihned spustí: "Máte mrkvovou zmrzlinu?" Zmrzlinář potěšeně odpovídá: "Ano, máme!" A šklebící se zajíc na to: "Ta je ale hnusná, co?"
Zdraví Jindřich
