Ahoj kamarádi,
je to již půl roku co jsem na tomto místě slíbil, že až emoce trochu ustoupí napíšu pár řádků o svém nejlepším kamarádovi Mírovi. Asi by se to již hodilo. Datum 4.1. mě k tomu znovu vybízí.
Jak všichni víte, je to den, kdy jsme s Mirkem slavili jeho narozeniny. Oslavy byly vždy veselé, a ty kulaté pokaždé výjimečné. Akvabely, socha, bílý vraník, samá legrace. Míra to měl rád. Uměl naše žerty přijímat s nadhledem, a naopak nikdy žádnou legraci nezkazil. Co jsme se jenom těch drobných lumpáren společně navymýšleli.
Je to již půl roku a já stále nemám tu sílu slib doplnit. Myšlenek a vzpomínek je tisíce, ale uspořádat je do vět se mi stále nedaří. Mám pocit, že pouze krátký článek je za tímto účelem nedůstojný a nikdy nemůže vystihnout vše, co bych chtěl o Mirkovi sdělit. Možná román, tak alespoň o pětiset stranách by mohl naplnit mé představy o vylíčení toho podstatného co pro nás Míra znamenal. To ale neumím, a tak se omlouvám. Možná to ale není vůbec třeba. Všichni jste Mirka dobře znali a oficiální projevy jsou naprosto zbytečné.
Je fajn, že datum 4.1. ale v zapomnění nezůstane. Postarala se o to Sašenka. Její den otevřených dveří v Chýni je hezký nápad. Mě osobně to vytrhlo trn z paty. Byl jsem v rozpacích, jak s narozeninami Mirka citlivě naložit. Pozvání na společnou oslavu vše vyřešilo. Většina z nás pozvání přijala a kdo nemohl poslal alespoň srdečný pozdrav. Sešli jsme se opravdu v hojném počtu a bylo to dojemné. Společně jsme si zavzpomínali a z toho setkání se upřímně radovali. Mirek by měl radost. Jeho široká rodina se opět sešla a dobře se bavila. Měl to takto vždy rád, co nejvíce spokojených lidí kolem sebe. Že tam byl také s mami, to jsem si naprosto jist.
Sašenko, Aničko, Štěpánku děkujeme.
P.S.
Jo a pozor, s tou velkou rodinou jsem to myslel naprosto vážně. Možná už zapadla v zapomnění, ale v roce 2010 vznikla publikace, která tuto skutečnost naprosto přesně dokumentuje. Tak si ji zde dovoluji znovu připomenout.
Zdraví Jindřich
