Prohlížíte si obrázek a nic nevidíte? Divný, co. Chyba to ale není, obrázek je skutečně černý jako bota. Ostatně stejně by dopadly všechny fotografie, které bych pořídil na společné potápěčské akci, kterou nám jako velké překvapení, uspořádal Martin. Takže jako fotograf jsem out a nezbývá mi než popsat pocity a dojmy.
Dobrý nápad od Martina. Do poslední chvíle jsme netušili, o co vlastně půjde. Martin zatloukal a zatloukal a ani s nasazení těch nejdokonalejších konspiračních teorií se nám nepodařilo odhalit, co ten pacholek na nás zase chystá. Martina znám již dlouhá léta a vím, co dokáže vymyslet, takže čekání na okamžik pravdy byl opravdu krušný. Korunu tomu dala ještě „bláznivá“ Pavla (jistě mi ten termín odpustí), když vymyslela, že se všichni účastníci neznámé atrakce dostaví ve slušném večerním oblečení. Dámy v malé večerní toaletě a pánové nejlépe ve smokingu. A tak jsme vyrazili na sraz.
Se střevíčky a lakovkami na nohou jsme přemýšleli, jak ten track na Vyšehrad zvládneme. Sraz byl u Národního divadla a povinně s květinou v ruce. To nás trochu mátlo, co s tou kytkou. No ale na Vyšehradě je přece významný hřbitov, že by měl někdo ze slavných výročí? Myšlenky byly různé i utajená svatba připadala v úvahu. To by se alespoň ty hadry hodily. No co vás budu více napínat, Martin nezklamal. Vlastně jo zklamal, ale to bylo dobře, protože když nám chudáček svým velice nachlazeným hláskem prozradil, o jakou srandu tu dnes vlastně jde, všichni jsme si oddychli. Ten kámen, co nám spadl ze srdce, museli zaslechnout i ti nebožtíci na Vyšehradském hřbitově.
Šlo se na večeři. Lokál to byl pěkný, útulný. Obsluha příjemná a jídlo výborné. Ale háček to přece jenom mělo. No vždyť to spískal Martin. V jídelně nebylo vidět ani na krok. Co na krok, ani na píď, ani na centimetr, no prostě absolutní tma. I hodinky, s tou malinkatou svítící ručičkou, jsme museli odevzdat. Neuvěřitelný zážitek. Nejdříve se mě zmocnila obava, že ke svým fobiím budu muset přidat ještě nyktofobii, ale naštěstí se tak nestalo. Po pěti minutách v černočerné tmě ustaly plamínky před očima a vše se zklidnilo, i hlasy, které zprvu křičely jeden přes druhého se snahou doletět k uchu posluchače, který se jevil jako by byl v nekonečnu, postupně utichly. Samozřejmě až na Pepina, který postižen svou hluchotou a excitován momentální slepotou řval vytrvale na celé kolo. (Po dopsání tohoto článku přijdu asi o většinu svých přátel).
Dělám si tu legraci, ale mohu říci, že jsem si na vlastní kůži poprvé v životě vyzkoušel jaké to je nevidět. Není to vůbec jednoduché, sebemenší aktivita, jako nalití skleničky, nabodnutí sousta či společný přípitek je neskonale obtížná věc. A to nemluvím o tom, jak se někam přemístit, něco odnést, či sám se o sebe postarat. Vždycky jsem slepce citlivě vnímal a v úctě s nimi soucítil, ale teprve nyní mohu říci, že vím, o co jde. Nikomu to nepřeji a jenom znovu říkám, važme si zdraví, netušíme, co vlastně máme !!! V průběhu večeře jsem obdivoval přítomné slepce Petra, Moniku a Petra s jakou bravurou nás v té tmě obsluhovali. No prostě jako ryba ve vodě. Hrozné přirovnání, já vím, ale bohužel, krutě pravdivé. Takže na závěr jen připomenu, ty květiny co jsme jim donesly, byly opravdu dobrým nápadem.
Dále byla již zase legrace. Po vyvedení z jídelny a krátké aklimatizaci, kdy si naše oči zase přivykly na přirozené světlo, jsme se šli podívat na jídelnu v plném osvětlení. To bylo údivů: „Jé já seděl tady a ty támhle.“ „Ale to je to tu malinkaté!“ A také: „Tudy jsme přišli, no to není přeci možné!“ Netušil jsem, kolik adrenalinu to může vyvolat. I staří pardálové byli zaskočeni. Stále je možné objevovat něco nového nepoznaného. Takže Martine, dobrá akce, vystonej rýmičku a dej se do kupy. Bylo to fajn. Děkujeme.
Pár fotografií se mi přece jenom udělat podařilo. Tak se zde podívejte. Zdraví Jindřich
